Shledávám, že cestování je pro mě pokaždé o maličký kousek náročnější. Rozhodně to není věkem, mám spíš na mysli ten kousek sebe, který necháte na každém místě, které navštívíte. Na druhou stranu ten bílý prostor mapy vyplníte kouskem reality, ať už je jakkoliv subjektivní. ?Que?
V úterý ráno vstáváme ve čtyři, čekáme na telefon od našeho řidiče na trase Alicante-Granada. V neděli jsme si řekli s JK, že když už máme ten týden volna, konečně se vypravíme do bájné Andalusie. Pro mě bájné, JK jako cestovatelská rutinářka už tuhle štaci podnikla několikrát. Ale zpět k právě teď, resp. k začátku cesty a nočnímu Alicante. Pátá hodina ranní není zrovna obvyklý čas, kdy by Španělé dělali cokoliv jiného, než užívali svůj příděl REM spánku, jak se ale po cestě dovídáme, náše první spolujízda je už víceméně komerční záležitost. Argentinec ve středních letech nám vysvětlí, že pracuje pro holanskou firmu, jeho úkolem je každý den podniknout cestu z Alicante do Malagy a zpátky, přičemž v kufru svého Volva převáží nejspíš servis z platiny (aby se tenhle způsob dopravy vyplatil). Několikrát zdůrazní, že vše je synchronizováno satelitem, následně zastavíme po hodině jízdy, balíčky vymění se svým kolegou za jiné, načež pokračujeme. Většinu cesty spím na sedadle spolujezdce, zatímco z nevyladěného rádia jede nepřetržitě jihoamerický pop.
Po příjezdu do Granady mě JK přesvědčí, že zná cestu, na kterou se po první kávě vydáme. Když se ocitneme v centru, přičemž jsme se chtěli ocitnout na periferii, kde máme na dnešní noc ubytování, je mi jasné, že propříště necháme navigaci zapnutou. Nakonec se dobelháme na místo určení, kde nevrlá Mexičanka, která tvoří domácnost, do které jsme se trochu narychlo nasáčkovali, pronese něco o tom, co tu děláme v tak brzo (9:30) a odchází do hajan. Jdeme do centra.
Na Granadu máme den a půl, ale po ekonomicky uvědomělém rozhodnutí, že za prohlédnutí Alhambry 13 euro nedáme, se jdeme klasicky ztratit do ulic, což funguje skvěle. Užíváme si výhledy na Sierru Nevadu, procházíme úzkými uličkmi Albaicínu. Máme trošku vyhrocenou scénku na úbočí Sacramonte, kde se sdružuje místní komunita smažek a bezdomovců. JK se s nimi, ani s jejich psy nechce blíž seznámit, což ji nakonec nemám za zlé. Granada je studentské město o dvou stech tisících obyvatelích, je pohledná, i když pod ocelovým nebem se mi jeví trochu smutná. Alespoň, že neprší. Jestli je Andalusie, a Granada obzvlášť něcím vyhlášená, tak svou gastronomií. Skutečně se tu jí dobře, navíc v Granadě levně. JK od té doby co, jsem ji poznal básní o hospodě, která se jmenuje "Soví hnízdo". Jdeme tam, skutečně měla pravdu, za dvě eura se tu dostane velké pivo, k němu obrovská "tapa", takže po dvou kouscích jsme napití i navečeření. Olivy neomezeně zdarma. I když přespávám na studené kamenné podlaze (s karimatkou), jsem spokojený.
Po ránu se spěšně přemístíme směr centrum, abychom posnídali klasické churros, které se tu prodávají všude, také velmi levně. Za dvě eura (magická dvě eura) dostanu u stánku skoro kilo téhle smažené lahůdky, v přilehlé restauraci si k nim objednám čokoládu. Pozorujeme slunce nad corridou a rozesíláme už třicátý požadavek na ubytování v Seville. Je deset hodin ráno a pořát nemáme tuhle noc kde spát.
Poledne se přehoupne v odpoledne, pomalu jdeme na okraj Granady, kde nás vyzvedne prošedivělý šedesátník, který nás odveze do Sevilly. Na zadním sedadle jeho volkswagenu už sedí dvě Slovinky, nebýt to dopředu domluvené, docela bych se bál. V průběhu cesty pořád dokola posloucháme, jak všechno co jeden najde v Seville, je typickým produktem Andalusie. Zajde to až tak daleko, že se nás strejda snaží přesvědčit, že Jamón Iberico na tostadě vymysleli v právě tady. Budiž. Při příjezdu si pomalu vyhlížíme příhodný park na přespání, máme vybité mobily, dobré zprávy už pomalu přestáváme čekat.
V Seville je naopak vedro a azuro, takže když nás vyklopí u univerzity, v očekávání, že hospody poblíž budou studentsky přívětivé si sedáme pod slunečník a nadšeně plánujeme v jakém keři se vyspíme. Necháme si nabít telefony, JK zapíná ten svůj a ... Ano! Máme pozitivní odpověď od chlapíka, který se jmenuje Miguel Angel. Docela příznačné. Lehce oťukneme katedrálu, poté si to namíříme směrem k našemu prozatimnímu útočišti, které se nachází na druhé straně řeky. Ta je krásná, osvěžující svým lehkým vánkem, nebýt arabských staveb v okolí, palem a vůbec všeho... tak stejně nepřipomíná Vltavu, tady jsme úplně v jiném světě. Jsme ve městě, kde koutkem oka zahlédnete prchavý obraz mužů v turbanech, se šavlemi u boku. Pozorně se zaposlouchejte, uslyšíte v úzkých uličkách klapat kopyta křižáckých koní, nad městem se vznáší půlměsíc podpíraný křížem.
Tak propojený, zároveň se doplňující odkaz muslimské a křesťanské kultury středověku je ohromující, dechberoucí. Bez jakékoliv znalosti problematiky je to zjevné na stavbách, lidech, prostředí. Večer už jsme tak uťapkaní, že lahev červeného a první pořádná lekce dandalú mě úplně odrovná, i přestože mi Miguelova kočka skáče celou noc po hlavě, ze spánku to skoro neruší.
Ráno posnídáme tu housku s jamónem, aby se neřeklo. Jdeme objevit Sevillu. Celé dopoledne strávíme na Plaza de Espaňa, jednom z nejkrásnějších míst, které jsem zatím ve Španělsku navštívil. Do půlkruhu vystavěné náměstí z červených cihel, čtyřmi mosty nad kanálem a keramickou výzdobou vyobrazující všechny španělské provincie mě uchvátí, pohltí. Flamenco, které produkuje muž omšelého zevnějšku s virtuózním mistrovstvím mi postaví chloupky v zátylku. Tohle je Andalusie, Španělsko.
Odpoledne se procházíme arabskou pevností Alcazár, která je promyšlená, jak architektonicky, tak ergonomicky, lehká, elegantní, svěží. Za dvě eura (ano, ano) se vstup mnohonásobně vyplácí, ač na nekonečné procházení památek moc nejsem, tohle si užívám. Podvečer strávíme opět u řeky, chvíle nezapomenutelné. Miguel má dnes větší výdrž, a tak po kotli studentských špaget vyrazíme na "caňu" do hodpody přes ulici. Tady poprvé ochutnáme "caracoles", takové ty malé šnečky, které normálně na cestě překračujete, tady dostanete za dvě eura (...) talířek, jsou uvaření v ostrém vývaru a vynikající k pivu. Srkáme je z ulit, bavíme se zážitky z Couchsurfigu, zážitky z běžného života, prostě zážitky, z nichž jeden právě tvoříme.
V pátek ráno je čas se rozloučit se Sevillou, s celou Andalusií. Nasedáme do mrňavého Peugeotu, který pilotuje upovídaná Španělka Alba, míříme zpátky do Alicante. Ach Aldalusie, už teď mi chybíš.
